Jdi na obsah Jdi na menu

Páníčci červenec-srpen: První prázdniny s Kvídem

31. 8. 2011

Intenzita letošních prázdnin byla tak náročná, že jsme se k blogování dopracovali až první školní den. Kde začít? Snad bychom měli pojednat ponejprv otázky pediatrické. A totiž všeobecně všem babkám známá věc, že malé děti mají při prořezávání zubů průjem, nám musela být vštípena teprve prakticky.

Na tři červencové týdny jsme se stali téměř rodiči kojence s tříhodinovým intervalem nočního vstávání. Kdo by byl tušil, že tento ubohý kojenec ze sebe vydá to tekuté hnědé a smradlavé při každé příležitosti, a dokonce i tehdy, když k tomu vhodná příležitost není. Jakmile se začal kynklat byť jediný zoubek, hned jsme o tom měli zprávu v podobě ne příliš voňavé hromádky na naší podlaze. A začal maraton venčení a zachycování toho onoho do pytlíků rovnou z chlupaté továrny, neboť když jste to nechytili museli jste s konvicí vody polévat celé desítky metrů obecního chodníku. Jediný případ, kdy to neplatilo, bylo u pana souseda Svobody, který na své přání obdržoval pravidelné zásilky všeho, co byl náš milovaný pes schopen vyprodukovat.Pan Svoboda si totiž nepřál, abychom chodili na "jeho" trávník. Kvído výzvu pochopil správně a s naprostým přehledem pokrýval tedy ne trávník, ale vchodové dveře pana Svobody pravidlenými dávkami svých střevních epitelů.

Všemožně jsme Kvídovi pomáhali a na čas se stali i psími dentisty. Nejprve jsme si s ním "do krve" hráli, než mu milostivý zoubek vypadl. Ovšem tato strategie byla dosti neúčinná. Trvalo někdy i hodiny práce, než se takový zoubek dostal ven. Jenže když zůstal na místě, čekala nás noční šichta, kdy ve tři ráno v pyžamu a bez brejlí obíhám Hrdložezy s pytlíkem na ruce a doufám, že to tentokrát chytím celé... Takže jsme se dostali až k minichirurgickým zásahům. Přivázat zub na provázek na kliku a trhnout, by pravděpodobně nebylo nikdy možné, protože Kvído vydrží na místě asi 1,5 sekundy. Během tohoto krátkého času bylo nutno vsunout chirurgickou zkušenou ruku páníčkovu do mordy a rošťáčího zuba vytáhnout. Kvído to pochopil až moc rychle. Pak už se stávalo, že když ho zlobil nějaký zoubek, jednoduše za námi přišel, udělal to své kňou kňou a čekal, že mu od té hrůzy zase pomůžeme. Když mu totiž padaly zoubky, vůbec nechtěl jíst a měl chudák snad i podvýživu.

Báječně se nám osvědčil taky trik s ledem. Kvído si v horkých dnech oblíbil led nejen jako skvělou psí zmrzku, ale také zjistil, že když se zoubek nebo rána ochladí, je to najednou lepší a může baštit. Hleděl někdy i dlouhé minuty na ledničku, kdy už si ho konečně všimneme a dáme mu ten kousek ledu, aby se mohl najíst. Po peripetiích se zuby jsme se konečně dostali z Prahy. A jak uznáte, psát ještě na blog po 4 nočních vstáváních denně bylo nad lidské síly.

Zoubek a spol.

Na Kvída čekala další záludnost - nejprve cestování do Děčína, kde se seznámil s dvoujnásobnou maminkou Fanynkou, a pak dlouhá štreka z Děčína až do Českého Krumlova. Fanynka přijala našeho chlupáče skvěle. Ale v blízkosti se nesměly vyskytovat její dva malí talijáni. To pak vrčela a Kvída hlídala na každém kroku. Nicméně si to spolu náramně užili. Pětihodinová cesta do Krumlova také překvapila. Kvído byl vzorný - ležel, spal nebo maximálně kousal svou hračku. Na přestupech jsme vždy udělali malou loužičku na trávě a jelo se dál. Kvídovi nedělá vlak žádný problém - dokonce nastupuje a vystupuje bez pomoci jen na povel "hop".

Fanynka a její taliáni

Týdenní pobyt na Šumavě jsme si užili všichni tři. Na chaloupce bylo báječně. Sice panička musela občas pracovat, ale jinak jsme výletovali, papkali a spali u kamen. Kvído se seznamoval s každým pocestným, který šel kolem. Jen na tři chuděry jeptišky Kvído štěkal jako šílený. Asi jim velmi intenzivně připomínal, že ty jejich hábity mají v tom vedru fakt dát dolů. Šumava otestovala Kvída i v terénu. Šel s nám poprvé celodenní výlety. Ale brzy jsme zjistili, že jsme si nepořídili žádné společenské plemeno, ale kozu turističnu. Kvído šplhá po všem, co se jen z dálky podobá kameni, šutru, balvanu, skále, ale nepohrdne ani popadanými stromy nebo složenými kládami. Leze, hopsá a přeskakuje vše, co se dá. V kurzu stále jsou i příkopy, louky s vysokou trávou a čerstvě posekaný anglický trávník. Strach jsme měli jen jednou. Když jsme řezali dřevo a Kvído se nebál ani tak hlučného stroje jako je motorová pila. Problematické bylo, a podotýkám, že bylo, pojídání kočičinců. Od několikerých opravdu důrazných vysvětleních, mu snad konečně došlo, že kočičince se nejí a že když to panička nebo páníček zjistí, je oheň ne na střeše, ale v jeho kožichu. 

Šumava

Výletování a pobyty v přírodě jsme bohužel jako pracující lid museli proložit pobytem v Praze, kde jsme horlivě dřeli, abychom zase mohli někam zmizet za město. A tak to bylo stále dokola - práce - výlet - práce - výlet, že jsme zase nestihli vůbec psát. Kvído mezi tím, co jsme byli doma, spal, jako když ho do vody hodí, a rostl a rostl. Dneska má přes dvanáct kilo, nový obojek i vodítko, zvětšený pelíšek a stále to vypadá, že se ještě nezastaví. Rozhodně by se mu pod kůži vešel jeden krysařík a půl čivavy. U Kvída se po zoubcích přihlásila na svět i puberta. Dneska už zvedá nožičku jako dospělák a značkuje kde co. Poslušnost se trošku zhoršila, ale stále to jde a dnes je to úplně supr. Taky ho dost zaměstnáváme - stále něco nového a nesmírně zajímavého. Oblíbil si zejména jízdu tramvajemi. To totiž znamená, že se někam jede a že to bude nesmírně zábavné. Nastupuje do každé tramvaje, která jede kolem. K pejskům i lidem je velice přátelský, jen malé děti stále považuje za štěňata a chce si s nimi neustále hrát. Proporcionálně se neustále mění - jednou má velké uši, pak je má zas šišaté, pak má dlouhé nohy, pak zase krátké, pak je tělo nějaké dlouhé a zase čumáček krátky. Nejrůnější části těla mu postupně rostou, jak se jim to zrovna hodí. Kvído objevil novou hru - schovávání pískacího ježka pod kobereček. To miluje. Hopsá pak po koberci, kde je schovaný ježek a píská a píská.

Doma

Další výlety se konaly do Tisé na pískovcové skály, kde se Kvído seznámil se stanem. Pochopil rychle, že je to náš domeček, ve kterém se spí a odpočívá a že v něm neprší. Zpočátku ovšem nemohl najít vchod a lezl různě pod něj a nad něj a tak vůbec. Kolem 3 ranní se v našich spojených spacácích objevilo něco chlupatého a teplého, protože tomu bylo bez spacáčku zima. A možná i trošku smradlavého, jak ovšem dodává páníček. Panička se totiž ke smradu vůbec nehlásí. V tu chvíli, kdy se náš pes dostane ke dvěma mrtvolám ve spacácích, probouzí se v něm lachtaní pudy a noří se do hlubin po způsobu ploutvonožce, dokud nedoputuje na samý konec spacáku, kde se usídlí v klubíčku, jako když zasunete cédéčko do mechaniky. Ráno se pak páníček divil, že mu na nohou vyrostly chlupaté pohožky, které občas trošku slintnou. Kvído v sobě opět objevil horolezecké pudy a na tiské skály lezl jako hotový profesionál.

Tisá

Kvído v létě složil i kapitánské zkoušky, když splavil svou první řeku Otavu. Stal se skutečným námořníkem. Měl i svou vlastní palubu s posádkou. Po několikerých pokusech o opuštění lodi uprostřed oceánu pochopil, že vystupovat za jízdy je opravdu mokré a nebezpečné. Našel si své místo mezi kormidelníkem a háčkem na barelech, odkud je na dění na mořské hladině nejlepší výhled. Vše probíhalo hladce a krásně, až na poslední den vody, kdy nebylo poznat, zda jste na suchu nebo na vodě. Pršelo, jak snad ještě nikdy. Doslova trakaře. Téměř jsme nestačili vylévat vodu z lodi, jak do ní pršelo ze shora. Kvído má jen málo neoblíbených věcí. Ale černé listině jasně vévodí déšť. Když prší, ven ho nedostanete na dýl, než na rychlé čůrání a superbleskový bobek. Jenže tady nebylo možné nikam utéci. Všude voda. A tak zbývala panička a její tričko. Kvído se schoulil na bříško paničky tak, že mu buď z rukávů nebo z límečku koukala jen hlava. Ale i ta se nakonec schovala. Tričko ovšem rychle promoklo až na Kvída a i panička se musela schovat do pláštěnky. Pak už Kvído obtočený kolem paničky spal a čekal pod pláštěnkou, kdy ta hrůza přejde. A přešla. Alespoň se Kvído naučil milovat ručník.Dnes už vysoušení považuje za přednost naší civilizace a nechá se vytřít doslova do sucha.

Otava

Jelikož Kvído projevil své horolezecké sklony a nebývalou spolupráci na výletech, bez výčitek svědomí jsme ho přibalili se sebou do fatranské krosny. Přechod hlavního hřebene Kriváňské Fatry absolvoval Kvído s námi. S politováním musíme konstatovat, že naše fyzička je strašná a Kvído nás mnohonásobně předčil. Jediným problémem při naší cestě byl průjem, který srazil nejprve páníčka a během přechodu i paničku. Ve srovnání s tím medvěda proběhnuvšího přes cestu ani nepočítáme. Kvído si z medvěda ani z průjmu nic nedělal a vesele šplnal i na poměrně náročný úsek Bielých skal, a to přesto, že ve 1400 m. n. m. bylo 32 stupňů, mnohdy bez jediného závanu větru. Z hlediska páníčku nastal problém pouze tehdy, když si Kvído začal hrát s jistým Bertou, fatranským to voříškem, a nějak se mu poslouchání vykouřilo z hlavy. Spravil to drobný slovní výprask, který rozezvučel i Velký Kriváň. Medvědů bylo skutečně požehnaně, a tak jsme byli vděčni za střechu nad hlavou v chatě Pod Chlebom a Pod Suchým. Kvído zvládnul spánek na společné půdě chaty s dalšími padesáti lidmi a dvěma psy. Jen musel chudák spát přikurtovaný, protože se neustále chtěl seznamovat se všemi přítomnými. Na Fatře si Kvído získal úctu a obdiv mnohých zejména po zdolání Bielého potoka s mnohými žebříky a řetězy. S Kvídem se ale báječně spolupracuje. Stačí mu ukázat teleskopickou hůlkou, kam má skočit a on hopsá podle vytyčené trasy. Na žebřících ho nosil páníček a jistil ho postrojem s koženým vodítkem, kdyby náhodou něco. Taky jsme Kvídovi pořídili nový obleček - neoprenovou kombinézu proti dešti, větru, zimě a sněhu. Moc mu sluší, ale naštěstí nebyl na Fatře zapotřebí.

Malá Fatra

Létní sezónu jsme zakončili tradičním pobytem na chaloupce v Bezděkově. Kvído se tam už naučil aportovat. Dokud má chuď za piškotku přinese klacík a dá nám i svého oblíbeného ježka. Aportovali jsme i do přehrady a ukázalo se, že pobyt na vodě měl své přednosti. Kvído se už vůbec nebojí a jen testuje hloubku. Jakmile zjistí, že ve vodě stačí, cápe a bublá do ní, dokud mu není zima. A pak rotuje a běhá dokolečka, aby se usušil a samozřejmě nesmí chybět ani parfém ve formě lučních květů.

Nyní intenzivně probíhá výuka samostatnosti. Kvído má totiž velký problém být sám. Páníček měl praxi v porodnici a panička musela chodit občas na Akademii a do redakce. Takže Kvído musel pár hodin vydržet doma, než se vrátíme. To bylo peklo. Kvídovi se zhoršila stresová reakce a pak byl úplně vyděšný. Nyní tedy začínáme od začátku. Po zhruba týdnovém výcviku povelu místo a zůstaň vydrží bez šílených eskapád doma sám zhruba hodinu. Ale musíme na tom ještě intenzivně pracovat, aby od října zvládnul alespoň 4 hodiny. To je minimum, co musí dát. No a taky Kvídovi začne brzo škola. Jen nevíme, kde a jaký cvičák navštívit...

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jeřábková - BÁJEČNÉ POVÍDÁNÍ

1. 9. 2011 8:29

Přečetla jsem to jedním dechem. Kromě toho, že jsem se dozvěděla spoustu novinek (některé nádherné fotky z Vašeho prázdninového cestování s Kvídem už jsem odhalila nedávno, ale chyběl mi slovní doprovod) jsem se také báječně pobavila.
Mějte se moc krásně, zdraví Vás a Kvída celá naše dvounohá i čtyřnohá smečka.

Panička - Re: BÁJEČNÉ POVÍDÁNÍ

1. 9. 2011 14:27

Děkujeme. Už bylo taky na čase. My gratulujeme k novému přírůstku do rodiny! Ta malá uličnice vypadá rozkošně... Sluneční babí léto nám všem, ať ještě hodně výletů stihnem!