Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejen Halloweenský měsíc s Kvídem

23. 11. 2011

Už je na čase něco napsat, že? Takže:

Po několikatýdenním kurzu základního výcviku jsme u konce. Chodili jsme do Kyjí k panu Sklenářovi. Je to moc milý pán, který má zvířátka opravdu rád. Naučili jsme se tam toho hodně. Hlavně být mezi ostatními pejsky a snažit se poslouchat. Teď hledáme nové místo, kam bychom chodili přes zimu. Ale asi budeme doma a na jaře zkusíme nějaké agiliťáky. Na cvičáku jsme patřili mezi šikovné dvojice. Myslím, že se nám tím ten vztah také upevnil. Kvído všechno rychle pochopil. Ale občas to prostě nechtěl dělat. Nejlépe nám šla práce u nohy a odložení. Problém byl s aportem a občas s chozením přes kládu, protože Kvído jednou spadnul.

S příchodem posledních dní října a koncem výcviku nás dohnaly na cvičáku dušičky. Byl to první trénink po změně času. Začínali jsme v pět a poprvé byla na hřišti tma a docela i mrazivo. Tráva trošku křupala a plochu cvičiště ozařovaly reflektory jako na fotbalovém zápase. Kvído byl ten den celý nesvůj. Na trávě vůbec nechtěl jít u nohy a to je jeden z jeho nejlepších cviků, které zvládá levou zadní. Stále na mě koukal a schovával se mi za záda. Netušila jsem, co se děje. Jeho prosby a žadonění se postupně zvrhly k prudké výskoky do úrovně kolen, kyčlí, pupíku, ramen a nakonec i hlavy. Kvído mi v závěrečné fázi vyskočil na hlavu a ťapal mi po ramenou. Nevěděla jsem vůbec, proč se tak bojí. A pak mi to teprve došlo. Mokrá studená tráva s podivnými předlouhými stíny lámající se do tří stran od reflektorů. Kvído se prostě bál temných strašidel. Jakmile jsme vstoupili na betonovou plochu, hned to byl zase vzorný žák, který se snažil uspokojit všechna má přání.

První listopadový víkend jsme se byli  poprvé podívat na výstavě psů v Letňanech. Kvído poznal spousty kamarádů. Já jsem zjistila, že to nakonec snad nebude tak složité. Na výstavě se mě hned ujali přátelé paní Jeřábkové, která avizovala náš příchod. Kvído i já jsme se tak seznámili s blízkými (byl tam strejda Agis) i vzdálenými příbuznými. Měla jsem velikou radost, že jsou všichni tak milí a vstřícní. Príma parta tihle strakáčníci. Hned nám s Kvídem všechno vysvětlili, řekli, jak to na výstavách chodí, jak cvičí jednotlivé úkony do kruhu, jak vypadá vodící vodítko a vůbec jsme pokecali o strakáčích radostech i starostech. Překvapilo mě, že Kvído je na strakáče docela veliký. Měl už tehdy 16 kg. Teď jsme na nějakých přes 17 kg a já ho sotva zvednu z podřepu. A jiný poznatek z výstavy - Kvído je ze všech nejkrásnější - tedy alespoň pro mě :-) Na výstavě jsme pořídili nějaké hračky. Pískací kytička se zdála trvanlivá, ale vydržela mu jedno odpoledne, resp. 10 minut jednoho odpoledne. Kvído totiž miluje pískací hračky. Daleko déle mu vydržely morkové kosti, které jsme měli na halloweenské oslavě. Ty může Kvído kousat do nekonečna. (Foto: Výstava, nové hračky a Halloween).

S Kvídem vymýšlíme neustále nové hry. Naprosto zbožňuje honění v listí, hru na schovku, kdy se mu vytrácím za kmeny stromů, házení a přetahování klacíků (dokonce už se dá někdy mluvit i o aportu), společné běhání jen tak z radosti, hru na babu, vykusování listů z vějíře, který držím v ruce jako puget, nebo běhání mezi paničkou a páníčkem (stojíme od sebe cca 100 až 200 m a Kvído mezi námi peláší). Nesmím však zapomenout objev posledních dní - pana Hopa.

Pan Hop se stal naprostou jedničkou. Při jedné večerní procházce jsem se rozčilovala, co to zase žere bez povolení mezi listy (nejoblíbenější jsou kočičí hovínka, vytroušené rohlíky a obaly od jídla). Ale Kvído ke mně přišel a do ruky mi dal žlutou kuličku, kterou právě našel. Zjistila jsem, že je to fosforově zbarvený hopík. A tak jsme ho hned vyzkoušeli. Kvído mi hned napoprvé přinesl sám od sebe, že ho chce znovu hodit, protože je to prostě SUPER! A tak jsem mu ho hodila znovu a znovu a znovu a znovu. Hopík se stal favoritem i doma, kde se mění hra z "přines" na "brankáře". Házíme mu hopík a on ho chytá. Děsně ho to baví. Doma nesmí samozřejmě chybět přetahovaná, ta věčně nekončící hra, kdy nechápeme, že ještě furt chce tahat a tahat a tahat. Kvído miluje ale i hru na schovávanou. Schovám mu hračku někam po bytě nebo pod své oblečení a on jí musí hledat.

Obdobně populární hra jako je pan Hop je i hra "Jack Rozparovač" a "ňaminka" založená na Rozparovači.Kvído v minulém životě totiž lovil kachny a zůstala mu jeho vášeň pro dobývání vnitřností. Preparace vnitřku hraček je to nejzábavnější na světě. A tak mu neustále naplňujeme jeho rozpárané plyšáky tou umělou bílou vatou. A Kvído pokaždé s obrovskou vášní vyndává jeden obláček za druhým, až jsme jako v nebi. Jack Rozparovač je ale jen za odměnu a když se chystáme uklízet, protože je tu fakt pak bordel :-) (Foto a video tady).

Princip ňaminky spočívá vlastně také v preparaci, ale technicky připomíná pohádku O řepě. Ukážu mu, že mu do rozkouslého tenisáku vkládám ňaminku (sýr nebo jeho milované sušené rybičky s kuřecím masem). Pak vezmu tenisák a dám ho do staré tenké ponožky. Tu zase dám do tlusté staré ponožky. Tu vložím do zbytku těla jeho oblíbeného plyšáka Kačenky. Tu zavážu do starého hadru. Hadr obvážu starým lanem. A pak se s Kvídem chvíli přetahujeme. Nakonec vyhraje svou obří kouli a pustí se do toho. První vrstva je jednoduchá - překousat lano. Hadr taky ujde - to se musí prostě vytáhnout násilím. Pak přijde to nejhorší - ponožky. Ponožky mu trvají, ale pochopil je rychle. Trvá mu to cca 10-15 minut, než se dostane k míčku. To už je brnkačka. Tuhle hru využívám, když zrovna chytím slinu a jde mi psaní od ruky. Snažím se udržet soustředění, protože Kvído, pokud nespí, si chce jinak stále hrát. Když už jsem zoufalá, použijeme BIG FOOT.

Big foot je obrovská vysušená kravská holeň i s kopýtkem. Páníček ji objevil v jednom krámku v Kralupech. Big foot je zaručený recept na klid. Kvído upřednostní big foot dokonce i před vroucím vítáním. To pak neví, jestli má olizovat tu úžasně mrtvolnou nohu, která smrdí jako márnice, nebo má běhat kolem nás a vyskakovat dva metry, aby nás pozdravil. Takže to vypadá asi takhle: Kvído líže a ukusuje nohu v totálním rauši, do toho ťuká tím svým ocáskem v rytmu 300 úhozů za minutu a občas vyskočí směrem k nám, ale ve vzduchu si to rozmyslí a zase se pustí do té dobroty, jejíž vůně se po našem bytě nebezpečně šíří. Vůni Vánoc u nás rozhodně nenajdete, ale jestli uvažujete o profesi hrobníka, doporučujeme vám návštěvu.(Foto a video: Kraví noha)

Jinak Kvído má už řadu oblíbených kámošů a kámošek po okolí. Já jsem se díky Kvídovi seznámila s mnoha lidmi, kteří kolem nás bydlí. Je to bezva, jak se tím člověk socializuje. Mezi nejlepší kamarády patří barzoj Dimi, ohař Grison, labrador Bart a v poslední době taky teriér Kuky. (Foto a video: Podzimní vycházka na Smetanku).

Kvído se mnou jezdí i do ústavu. Tyhle dny milujeme oba. Kvído ví, že se mnou bude celý den a mně se zase změní stereotyp. Takový den začíná procházkou na libeňské nádraží, které máme přes kopec. Dvakrát za hodinu nám tam jede vlak přímo na Masaryčku, takže když to dobře načasuju, trvá nám cesta 6 minut vlakem. Navíc vlak má atmosféru výletu a celý den tak začne pozitivně. Kvído u mě v práci všechny miluje a snad i oni jeho, i když je občas ruší tím, že si chce hrát. Ale většinu dne prospí v přítmí mého stolu, který je zároveň i jeho boudičkou. Máme tyhle společné dny moc rádi.

Jinak poslušnost je parádní. Akorát po něm nemůžete chtít, aby poslouchal, když potká své kámoše a je teprve 10 minut venku. Když si vyhraje, poslouchá jako hodinky. Kvído si nechá bez potíží utřít tlapky, ustřihnout drápky nebo vyčistit zoubky. Jen to jídlo je trošku problém. Pojídání granulí nepatří mezi jeho oblíbené činnosti. Platí zásada, že granule musí být jen do půlky misky, aby viděl na dno. Jinak se toho ani nedotkne. Občas jsou ale i dny, kdy nesní vůbec nic. Někdy se zapomene i napít - takže ho musíme postavit před misku a prstem mu ukázat, že je tam voda a jídlo. Je to legrační. (Páníček Kvída diagnostikoval jako pediatrickou poruchu známou pod jménem "syndrom špatného jedlíka", což je dítě, které z neznámých důvodů nejí.) Přesto má už 17,5 kg. Samota je taky zlepšila. Vydrží 4-5 hodin bez potíží, což je super.

Kvído je nejlepší pes na světě. Zachraňuje mě každý den svou vřelou láskou a radostí ze života. Vodí mě s sebou na procházky, abych si odpočinula, a svým vrtivým ocáskem ze mě smete všechnu úzkost, která mě obklopuje. Miluji ho. A páníček občas žárlí. A musím se přiznat, že má někdy proč :-)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Vánoční pečení

(mamka s Jendou, 9. 12. 2011 11:43)

Ahoj mazlíčci,máme tu vánoční čas a protože víme,že na svátky přijede naše zlatíčko s chlupatým vnoučkem,tak jsme se rozhodli upéci také Kvidouškovi nějaké dobroty.Na internetu jsme vyhledali recepty pro mazlíčky a pečeme.Zjistili jsme,že z dobrot pro Kvidouška máme větší radost než z našeho vánočního cukroví.Vymýšlíme i vlastní recepty,jen aby to mazlíčkovi chutnalo.Nemůžeme se jich dočkat až přijedou.Kvidoušek nám velmi přirostl k srdci a máme ho moc rádi.Někdy máme až obavy , aby naše Ivuška nežárlila.Co terpve až přijde první vnouče!!!!!!Kvidoušku dárečky už pro tebe Ježíšek přinesl a my se těšíme ,jak se ti budou líbit.Pac a pusu všem.

Jsou to vůbec sourozenci?

(Ajušky páníčci, 2. 12. 2011 7:55)

Když jsme si včera v noci četli vaše novinky, museli jsme se smát - je vůbec možné, aby štěňata z jednoho vrhu byla TAK povahově jiná?! Ajuška by si v mnoha ohledech měla brát z Kvída příklad. Třeba by mohla začít vnímat naši přítomnost i když potká venku kamarády - to se můžeme schovávat jak chceme a ona si toho nevšimne ani po dvaceti minutách a pokud nezapískáme hračkou, tak pro ni prostě neexistujeme; nebo by se mohla poučit, jak správě preparovat hračky - většinu toho, co z hračky odkousne nebo vypárá, se pokusí okamžitě sežrat, a tak bychom mohli pokračovat dál a dál... Aspoň že ani exkrementy ani jídlo už venku nesbírá.;-) Videa skoukla s námi a my jsme pak chvíli rozvíjeli vtipné teorie o tom, jestli Cibulka paní Jeřábkové o původu svých dětiček něco nezatajila... :-D Přejeme spoustu dalších radostí s Kvídem! Terka a Radovan.

Re: Jsou to vůbec sourozenci?

(Panička, 2. 12. 2011 10:03)

Když jsem psala o přivolání od kámošů, zcela záměrně jsem zvolila jen mužský rod. Když totiž potkáme nějakou voňavou holčičku - a je jedno, zda je to roční nebo desetiletá fenečka, nebo zda se jedná o růžovou tříletou holčičku, která zřejmě voní totožně, Kvído je neodvolatelný. Naprosto a asi i navždy. Registruje mou přítomnost, na své jméno evidentně slyší, ale prostě se mu nechce. Páníček z toho šílí. To pak jde do tuhého :-)
Sourozenci jsou opravdu zvláštní sorta lidí. Člověk by očekával, že budou přinejmenším podobní, protože mají stejné rodiče. Ale ta podobnost je skrytá někde hluboko, kam oko často ani nedosáne - třeba páníček, jeho bratr a jejich taťka. Ti tři mě dokážou vždy nachytat na obdobný vtip, který zásadně nepochopím. Opakuje se to už několik let a já pokaždé naletím úplně stejně. Už se z toho stal rodinný sport. Jinak jsou každý úplně jiný. Jen hluboko uvnitř jsou všichni citliví broučci, kteří dávají kopice lásky. Ale to není rozhodně vidět na první pohled. Zatím jsem nepotkala nikoho, jehož sourozenci by byli na stejné vlně. Spíš je tomu naopak. Moji bráškové jsou zase z jiných planet - jeden je ze Saturnu a druhý z Neptunu. Ale vesmír mají naštěstí stejný :-) Myslím, že to platí i o pejsích.

Re: Re: Jsou to vůbec sourozenci?

(Terkakoub, 5. 12. 2011 7:36)

Holčičky - věčné vábení. :-) I Ursínek s tím míval problém, ale dnes není problém jít na vycházku s hárající fenou. Stačí jedno okřiknutí a on ví, že prostě nesmí. Určitě se k tomu propracujete také, jen pozor, aby mezitím Kvído nestihl rozšířit psí populaci Hrdlořez! :-D

jste naprosto úžasní :-)

(Jeřábková, 2. 12. 2011 19:48)

nevím, jak jinak to nazvat, i když nechci, aby to znělo moc nadneseně a oslavně. Ale přiznám se, že tenhle pocit, který jsem měla když jsem četla Váš nový příspěvek, kdy jsem se zároveň moc bavila a zároveň mi lezly slzičky do očí, jsem měla naposledy, když jsem se chodila dívat na dětské besídky, kde učinkovaly moje děti. :-)
mějte se krásně, moc zdravíme Vás i Kvída
(jo jen tak na okraj, jednou jsem přivezla kravskou nohu naší rotvičce a manžel prohlásil, že doma bude buď on nebo ta noha. Tak už jsem to pak nikdy víc raději nezkoušela, i když možná někdy bude na to čas vyzkoušet to znovu :-) )

Re: jste naprosto úžasní :-)

(Panička, 2. 12. 2011 22:16)

Pro nás je to veliká pochvala, když máte radost z toho, že je o Vašeho chlupatého "potomka" dobře postaráno. Děkujeme. Máme se opravdu rádi. Myslím, že Kvído si nás našel zcela správně a jeho olíznutí u Vás v dubnu bylo jasným znamením, že k sobě prostě patříme. Jsme si podobní víc, než jsem si kdy myslela... Máme se krásně a jsme společně moc šťastní. Ani nevíte, jak mi Kvído pomáhá. Pořídit si Kvída patří mezi má nejlepší životní rozhodnutí... Zní to sice pateticky, ale je to tak.
PS: Noha opravdu dost smrdí, nebo voní, jak se to vezme. Kvído je totiž od té doby, co se mazlí s touhle mrtvou částí krávy opravdu dost oblíbený mezi místními psy... Většinou přijde z mordovačky celý mokrý. Výjimečně však ne z místní Rokytky, ale od psích slin. Všichni ho chtějí ochutnat, nebo alespoň olíznout, jak se z něj line ten lahodný hovězí Channel no. 5 :-)