Kvído z Hrdlořez

Milujeme třešně. Hlavně nakládané třešně s ovesnou kaší. Tvoří zhruba třetinu ročních snídaní. A každoročně ke konci června se vydáme na chalupu, abychom si je zavařili na celý rok. Ale letos poprvé s námi jel i Kvído. Chaloupka se mu moc líbila, hlavně mech v trávníku a všude přítomní, děsně zajímaví šneci a slimáci, jejichž počet se díky Kvídovi zredukovál z pár desítek na pár kusů. Myslím, že Kvído by na chaloupce nejraději zůstal už navždy. A panička se musí přiznat, že se jí tenhle nápad vůbec nepříčí...

Kvído se zatím bojí od nás hnout, takže nás všude doprovází - na žebříky, k ohništi, do kůlny, ale i do koupelny a na záchod, ale také do sprchy. Jakmile se zavřou platová sprchová dvířka, Kvído získává pocit, že se nám děje něco naprosto strašného a bojuje za nás i za cenu života. Má to ale obrovskou výhodu, protože na lesních cestách a na loukách ho můžeme mít navolno a on se zatím nezatoulá. Užíváme si tyto okamžiky, protože je nám jasné, že to tak nebude navždy. Kvídovy blány mezi prstíky už sami prozradily, že tady bude někdo mít rád vodu. Zatím se do hlubin sám neodvažuje, ale všechny močály, rákosy a bažiny se staly velmi populární. Zato večerní opékání buřtů zas tak oblíbené není. Všude je ta děsivá tma a podivný kouř, který ho dusí.

S Kvídem jsme na chaloupce oslavili dva týdny společného soužití. Strašně to letí a to jsme teprve na začátku cesty. Kvído roste přímo před očima. Vždycky, když dostane vývar a usne, mám pocit, že se zvětšil o několik centimetrů. I když toho stále moc nesní, přibral 2 kila. A bohužel už vyskočí do postele.

Jinak veteřináře jsme zvládli skvěle. Na paní veterinářku udělal doslova dojem. Jen mě mrzí, že se očkování ještě prodlouží a stále si musíme dávat pozor na toho, koho potkáme, a moc se nesmíme kamarádit. I první jízda autobusem ušla. Nandavání košíčku s kuřetem uvnitř je daleko jednodušší. Mám dokonce pocit, že se snad na ten náhubek těší, přestože mu nadšení vydrží prvních 10 vteřin a pak už je to jen boj s tím, co má na sobě. Z Kvída se zatím stává hyperaktivní pes. Dvě velké procházky po 45 minutách jsou téměř málo... Jen celodenní lítání po zahradě a lovení šneků ho na pár hodin uspalo.

Výuka poslušnosti teď trošku vázne. Doma je to bezva. Tam za vařené kuře udělá téměř cokoli. Jakmile jsme ale venku, tak se stává, že mi to kuře ani nechce sežrat, natož aby se snažil, aby ho získal. Takže je to boj s pozorností. Snažím se alespoň párkrát za procházku ho přivolat, dát mu povel sedni nebo lehni. Ani to se mnohdy nepoštěstí. Doma ale už umíme skoro pac. Bohužel nám trénování pac nějakým způsobem zhatilo povel zůstaň. Takže zůstaň zase neumíme :-).

Nejkrásnější okamžiky s Kvídem jsou ty ranní. Sotva se pohne peřina, jeho ocásek se dostane do nejvyšších obrátek. Jakmile je jedna vaše končetina na podlaze, musíte si vmžiku chránit vlásky a ouška, protože to malé tornádo se do vás pustí a nedá vám šanci.

Tady se můžete podívat, jak se nám na chaloupce líbilo:

Třešňové klání