Jdi na obsah Jdi na menu
 


Věčný bohém Artur

Jedeme si takhle s Kvídem z Prahy do Budějovic a už v Praze přisedne do kupé mladý pán a sympaticky komunikuje s tím mým chlupatým čtyřnožcem očuchávající každé zákoutí vlakové podlahy. „A jak snáší váš pes cestování? Já si toho našeho neumím vůbec představit, že by někam jel,“ začala vlaková konverzace. Nakonec se z něj vyklube majitel labradorského retrívra a krátkosrstého salašnického. Pán se vášnivě rozpovídal o svém zlatavém labradoru Arturovi a z jejich dvou a půl letého soužití vyprávěl jednu historku za druhou:

Artur nesnáší všechny dopravní prostředky. Ani autem to není skoro možné. Když už musíme, do třiceti minut se pozvrací a začne výt. Už mi zničil polstrování kufru, okousal nejmenší hrbolky, ožižlal, co se nedala rozhryzat a zbytek poslintal. Jednou jsme zastavili na odpočívadle dálnice, aby se ti naši chlupáči proběhli. Artur vystřelil z kufru jako raketa a poháněn tryskami si to namířil přesně do protisměru na dálnici. Naše fena, protože se opičí,  hned za ním. Hlavou se mi honilo, jak v každé vteřině skočí pod auto a způsobí obrovský karambol. Cestovat s Arturem jsme tedy přestali.

Artur je však hlavně pan mistr „Škodič“. Bydlíme v domě a psy máme na oplocené zahradě. Artur miluje společnost, my doma už jsme pro něj už okoukaní. Chce se také bavit se sousedkou, se skupinkou turistů nebo se všemi ostatními psy z okolí. A tak si Artur našel způsob, jak obelstít náš plot. Prostrčí čumák očkem, zvětší ho a rozkouše. Pokračuje tak dlouho, dokud se neprotáhne celý a už je ve městě. Na místí záchytce psů jsme už známá parta. Naštval jsem se a dal jsem kolem plotu pletivo z ocelových drátů používající se běžně do zpevnění betonu. To už snad nerozkouše.

Když je venku opravdu psí počasí, necháváme Artura v domě. Škodič se ukáže v plné síle. Rozbité sošky, keramika, vázy a další dekorace už ani nepočítám. U krbu esteticky srovnaná polena do koše roznesená po celém domě. Mnohá polena rozemleta na třísky, které nelze pro jejich drobnost ani použít na podpal. Koš na polena srovnán se zemí. Také na padrť. Veškeré lišty kolem stěn i schodiště vytrhané ode zdí a nakousané do deseti centimetrů. Kabely vyškubané a rozhryzané. To je takový standard.

Vrchol ale přišel nedávno. Přijdu domů, otevřu dveře. Nejen, že je vše tradičně rozhryzané, rozbité a roztahané, ale ještě navíc na všem kolem vidím jemný betonový prach. „Kde se tady vzal?“ říkám si. Vstoupím na práh a křus. Práh praskne a já se propadám do deseti centimetrové díry. Artur tentokrát odtrhnul od stěny i ozdobné kachličky pod prahem. Chtěl se zřejmě prohrabat až za dveře. To se mu sice nepovedlo, zato udělal deseticentimetrovou díru do betonu. Artur se odstěhoval do garáže.

Dnes vypadá situace takto. Kolem půl šesté ranní se Artur začne v garáži dožadovat pozornosti. Touží jak po časném snídání a venčení, tak po naší přítomnosti. Nejdřív slyším šramot v garáži, pak vytrvalé škrábání na vrata následující pofňukáváním. Postupně se zvuk začíná linout a ve tři čtvrtě na šest už Artur intenzivně vyje na celý dům a přilehlé okolí. Přes týden to jde – člověk musí vstávat do práce, ale ty víkendy, dovolené, svátky… O víkendu jsem míchal nový beton se svým tchánem, který jen suše podotkl: „Představ si, že ti tohle ten pes bude dělat dalších deset let.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář